O knize: 2024 / Kdysi dávno žili všichni na světě: muži, dědové i děti. Jen tam nebyla jediná žena, dokonce ani jedna neležela kolem. Nebyly žádné ženy a nebylo potřeba! Ale jakou radost mají dědečkové, muži a chlapci toulat se po dvorcích bez žen? A naše dvory jsou velké: jsou na nich lavičky. Cool myšlenky na zelňačku, boršč a zelí, aby areál nebyl prázdný. Ve vesnici není prázdno a je to v pořádku - řeknou chladně, povzdechnou si po třiatřicáté a vypíchnou si oči. Takhle jsme žili, to znamená, že jsme před sebou schovávali své skrýše, nikdy se nelíbali s našimi dětmi a hýčkali se na společných popíječkách. Takhle bychom žili dál, ale nějaký malý kluk najednou ve snu něco viděl: „Mami, mami!“ křičí „Pochop, na světě jsou ještě ženy, jsou jako muži a děti, jen se rty a vlasy takhle.“ rovné, dlouhé vlasy, říkají jim copánky.“ Staří lidé naslouchali a žasli: o něčem takovém jsme měli snít! A muži se rozzlobili a připravili se na dlouhou cestu, na koních i na poli: byli z toho unaveni! Cválali jsme k prvnímu hrbolu (a naši synové doma pláčou) a otočili se zpět…